5 otázek pro Jaromíra Jirásku

Zima bývá pro lidi bez domova nejtěžším obdobím roku. Co se s příchodem chladného počasí v Noclehárně a Nízkoprahovém denním centru Tábor mění? A kolik lidí v Táboře podle vašich zkušeností aktuálně potřebuje pomoc?

Krásné „babí léto“ prodloužilo lidem na ulici letní sezónu, která pro ně byla neobyčejně příznivá. S klesajícími teplotami a zkracujícími dny se k nám známí klienti pomalu vrací. Bohužel v nebývalé míře spolu s nimi přicházejí klienti noví. I tací, kteří ještě nedávno bydleli. V této nové konstelaci, která souvisí s celospolečenskou situací, kdy se tzv. rozevírají nůžky, si netroufnu odhadovat, kolik potřebných lidí přibývá a v blízké době přibyde. V našich službách však již jsou. Nepijí, nefetují, pracují, ale už nebydlí.

Noclehárna má 16 lůžek, přesto se může stát, že člověk, který přijde večer, už místo nedostane. Co v takové situaci pracovníci dělají a jak hledáte řešení, aby člověk nezůstal venku?

I v loňské mimořádně tuhé zimě jsme museli bohužel odmítat klienty. I když v krizovém režimu přijímáme až 6 osob navíc na tzv. „teplou židli“, tak nám kapacita nestačila a myslím, že i letos se to občas stane. Navýšení kapacity je ale otázkou širšího řešení ve spolupráci s městem, protože možnosti našich současných prostor jsou omezené. Máme plné ruce práce, abychom v takovéto situaci zajistili klientům důstojné podmínky a bezpečí.

Od ledna funguje Nízkoprahové denní centrum Tábor. Co vám jeho první měsíce ukázaly? Kolik lidí ho využívá a co tam lidé nejčastěji potřebují?

NDC jsme rozjížděli v zimě, což pro nás znamenalo náročný začátek. Byla to nová služba, s novými pracovníky a novými zkušenostmi, které jsme postupně získávali přímo v jejím provozu. Zimní období jsme zvládli a během jara a léta se nám podařilo službu dále stabilizovat a nastavit její fungování. Nyní k nám již chodí i uživatelé, kteří nikdy na Noclehárně nebyli. Mají možnost u nás využít hygienické zázemí, kuchyň a prádelnu a také je to pro mnohé klidné místo, kde mohou posedět a promluvit si o své životní situaci.

Často se říká, že lidé bez domova pomoc odmítají. Je to skutečně tak? Proč někdy člověk raději zůstane venku, i když má možnost využít Noclehárnu nebo Nízkoprahové denní centrum?

Často to říkáme, abychom si tak omluvili vlastní nezájem. Opravdových bezdomovců-solitéru, kteří zůstávají celý rok venku, umí přežít a odmítají pomoc, je ale velmi málo. Po třiceti letech praxe si myslím vzpomenu na všechny tyto „robinsony“ které jsem venku potkal a mám je ve velké úctě. Váží si své svobody a jsou pro ni ochotni hodně obětovat, na rozdíl od velké části spoluobčanů, kteří je odsuzují. 

Kdybyste měl lidem v Táboře vysvětlit jednu věc, kterou o bezdomovectví často nechápou nebo si ji představují jinak, co by to bylo?

Prosím, uvědomme si, že ti bezdomovci, které vidíme v parku, kteří žebrají a třeba přicházejí na Noclehárnu, jsou jen špičkou ledovce. Desítky dalších lidí se stěhují mezi svými známými, mezi ubytovnami, bydlí v zahradních koloniích, karavanech, squatech. Dříve to byli naši sousedé, kolegové v práci, spolužáci. Stačil rozvod, ztráta zaměstnání, úraz nemoc… exekuce…. stres, deprese…. o něco víc alkoholu, prášků, konopí… Kdo z nás nemá problémy? I oni si kdysi byli jistí, že své problémy zvládnou.