Ze začátku mi drogy dávaly pocit klidu a bezpečí. Po čase bezmoc, beznaděj a strach.

 

Styděla jsem se za to, že beru drogy a neměla jsem se vůbec ráda. Vlastně jako bych se tím i trestala za to, že jsem zklamala své blízké.

 

Mnohokrát, ale nebavil mě život bez drog. Když přestanete po tolika letech brát drogy, zůstane ve vás prázdná díra, kterou nevíte, jak zaplnit.

 

Od první chvíle, kdy jsem je zkusila, bylo to nitrožilně.

 

To je různé. Záleží na okolnostech a prostředí, ve kterém ten člověk žije. Pokud je to člověk bez domova,tak ten den vypadá asi o dost hůř než pro člověka, který má nějaké zázemí. To já jsem měla,dokonce jsem i chodila do práce, když jsem měla drogy. Když nebyly drogy,nevstala jsem ani z postele. Člověk, který je závislý žije jako ve vězení. Zbavit se té závislosti je jako se zbavit pout.

 

Ano je. Kdyby to bylo jednoduché, zvládl by to třeba člověk sám. Ale je to bych řekla to nejtěžší,co jsem v životě dokázala a dokázala jsem to díky pomoci lidí, kteří byli kolem mě. Ať už to byl terapeut, přítel, rodina a charita.

 

Mě drogy lákaly už v dětství. Chtěla jsem je vyzkoušet, protože mě zajímalo,co na tom ty lidi mají, že se kvůli nim všeho vzdají.

Ale byla jsem tenkrát v pubertě a měla za sebou traumatizující zážitek, takže jsem se uvnitř nějakým způsobem trápila a když jsem vyzkoušela poprvé drogy,tak všechno trápení bylo pryč. Najednou se s tím dalo žít. To jsem ještě netušila, že si drogy vezmou za to svou daň.

 

 

 

 

Pokud myslíte,co mi dalo naději přestat brát drogy a nevracet se k nim, tak popravdě to byla práce v charitě konkrétně pomoc lidem bez domova. To zaplnilo tu prázdnou díru, co ve vás zůstane, když se zbavíte drog.

 

Každý z nich je člověk, lidská bytost, která také kdysi měla svou rodinu,svou teplou postel a že člověk, který bere drogy nebo pije alkohol nebo spí na ulici jen hledá řešení jak sám sebe zahojit od bolesti,kterou si s sebou nosí. A to že je závislý neznamená, že je špatný. Chtěla bych, aby lidé nesoudili člověka podle zevnějšku,ale zkusili se zamyslet, co za tím, že je třeba člověk bez domova, se asi skrývá. Co si musel zažít za špatné věci a třeba mu nabídli pomoc. I zájem o toho člověka je pro něj vlastně pomoc.

 

 

 

 

Tak především si vyslechnu klienta a zjistím co je jeho cílem. Pokud je jeho cíl přestat pít nebo brát drogy, vždy mu nabídnu pomoc odborníka. Informuji ho o tom, že ho mohu doprovodit do služby za terapeutkou nebo že jí můžeme společně zavolat. Pro někoho je velký krok už jen to, že vysloví větu, že už nechce takhle dál žít. Samozřejmě mu odpovím na otázky, které ho zajímají nebo situace, kterých se obává, když přestane brát drogy. Řeknu, jak jsem situaci zvládla já,co mi pomohlo,co pro mě bylo naopak těžké a člověk už tak nějak ví na co se může připravit. Rozhodně své klienty do ničeho nenutím a snažím se jim zvednout sebevědomí,to jim většinou chybí a je to škoda.

 

Odrazovalo mě vždy slovo "musíš".

Nebo jsem tenkrát řekla svému terapeutovi, že když si v hlavě řeknu, že už nikdy nebudu fetovat, svírá se mi z toho srdce. Ale že když si řeknu, třeba ještě někdy si to zkusím,tak to vlastně ani nechci. Můj terapeut je naprosto fantastický a chápavý člověk,na něm mě nic neodradilo,pomohl mi a předtím jsem nikde nebyla. Myslela jsem si, že mi nemůže pomoci člověk, který to nezkusil a má to naučené. Takže předávám svým klientům, kteří si to myslí stejně to, že to není pravda. Terapeut ví co dělá a proč to dělá. Já jim můžu předat zkušenost,ale terapeut je může vyléčit. Někomu stačí, že si může s někým o tom jen popovídat,co zrovna prožívá a že ho někdo chápe a nesoudí ho za chyby, které udělal. Takže vlastně má zkušenost je takový benefit při mé práci.

 

Pracuji s lidmi bez domova, kteří většina z nich jsou na něčem závislí. Takže jejich problém je to, že nemají střechu nad hlavou,je jim zima, mají hlad a hodně lidí má vůči nim předsudky a ještě jsou závislí. Není důležité jaký mám cíl já,ale především oni. Já jsem tu pro ně.

 

Rozhodně do ničeho ho netlačit. Hledat tu cestu k té změně, u každého je to jiné. Pro někoho je změna už to, že z nitrožilní aplikace přejde na šňupání a je to velký krok k lepšímu. Takže prostě společně hledat cestu k té změně a dát mu najevo, že jsem tu pro něj, že na to není sám a že chápu co prožívá.

 

 

 

 

Na ulici jsem nikdy nebyla,ale na novém začátku z odvykání pro mě bylo těžké úplně všechno. Nevěděla jsem jak zvládnu žít bez drog. Bylo to jako byste se učili znovu chodit.

 

Není pro vás samotnou těžké se stále s drogami v práci setkávat? Není pak složité na to, co bylo, zapomenout? Psychicky odolávat? Nebo Vám to naopak tu sílu dává? 

Dává mi to sílu a je to pro mě i dá se říct moje osobní možná terapie. Naplňuje mě to a nejvíc mě naplňuje, když vidím moment kdy mají lidé bez domova na tváři úsměv a mají radost z maličkostí,to mi dává pocit blaha - jako droga :-)

 

Vše o čem jsem v životě snila,tak už mám, takže sním o tom, aby se to povedlo i ostatním. A ještě sním o tom, že si vyzkouším řídit letadlo.